Dne 26. 1. 2023 byl Nejvyšším soudem vydán rozsudek č. j. 22 Cdo 2258/2021-460, který se zabýval zásadní otázkou, a to zda zákaz změny v neprospěch odvolatele platí i v civilním sporném řízení. Nejdůležitější informace, které tento rozsudek přinesl, shrnujeme v tomto článku.
V projednávaném případu šlo o vypořádání společného jmění manželů, kdy soud prvního stupně rozhodl tak, že podíly obou manželů jsou stejné. Žalovaný (bývalý manžel) se proti tomuto rozhodnutí bránil odvoláním. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně na základě tohoto odvolání následně změnil v neprospěch žalovaného. Nejvyšší soud pak posuzoval přípustnost takového rozhodnutí odvolacího soudu. Otázka tedy spočívala v tom, zda se v civilním sporném řízení uplatní zásada zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
Změna v neprospěch odvolatele
Tato zásada, někdy též nazývaná „zásada zákazu reformationis in peius“, se běžně uplatňuje v trestním řízení. Rozumí se jí, že není přípustné, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch toho, kdo se proti němu jako jediný odvolal.
Nutno však zdůraznit, že výše uvedené platí pouze v případě, kdy druhá strana odvolání nepodá, resp. podá, ale napadá rozhodnutí v jiném rozsahu. Pokud by se tedy obě strany proti rozhodnutí odvolaly ve stejném rozsahu, může dojít ke změně v neprospěch kterékoli z nich. Nejvyšší soud k tomu ve zmíněném rozsudku uvádí, že „Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.“ Jinak řečeno nepůjde v takovém případě o rozhodnutí na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, nýbrž z podnětu protistrany.
Rozhodování Nejvyššího soudu
Dosud nebylo zřejmé, zda tato zásada dopadá i na odvolání v rámci civilního řízení. Situaci vyjasnilo až uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten vyložil, že zásada zákazu změny k horšímu se uplatní i v civilních sporech (s výjimkou řízení ovládaných zásadou oficiality, viz níže), když uvedl, že: „i když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční… Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení.“ Opačný závěr, tedy že rozhodnutí může být změněno i v neprospěch odvolatele, by byl podle Nejvyššího soudu v rozporu s dispoziční zásadou a rovněž se samotným smyslem a účelem opravných prostředků.
V praxi to tedy znamená, že pokud účastník jako jediný podá proti prvostupňovému rozsudku odvolání, nemůže odvolací soud rozhodnutí změnit v jeho neprospěch. Nejvyšší soud to odůvodnil (mimo odkazu na prvorepublikovou a zahraniční judikaturu a odbornou literaturu) tím, že „je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není namístě „vnucovat“ jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila.“
Limity tohoto rozhodnutí
Jak již bylo naznačeno výše, výjimku z této zásady představují řízení, v nichž platí zásada oficiality. Typicky se jedná o řízení nesporná, která jsou upravena v rámci zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Patří mezi ně například řízení, v nichž se rozhoduje o svéprávnosti či o právních poměrech nezletilých. V těchto případech tedy, přestože účastník jako jediný podá odvolání, může odvolací soud změnit prvostupňové rozhodnutí v jeho neprospěch, a to právě na základě zásady oficiality, podle které je průběh řízení především v rukou soudu, nikoli účastníků. Je to dáno specifickou povahou řízení, kdy na projednávaných právních poměrech (např. na ochraně nezletilých či ne plně svéprávných osob) je dán veřejný zájem.
V daném případě se však jednalo o vypořádání společného jmění manželů, tedy o řízení sporné, a zásada zákazu reformationis in peius se zde uplatní. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, které nyní nebude moci pro manžela-odvolatele skončit hůře než řízení v prvním stupni.
Okolnosti každého případu je však nutno posoudit individuálně, a proto ani výše uvedené závěry neplatí paušálně. Přesto je tento rozsudek nepochybně přelomový a uvidíme, kam se judikatura v této oblasti dále vyvine. V případě, že budete tuto problematiku řešit, se na nás neváhejte obrátit – tým advokátní kanceláře Anna Frantalová je přípraven Vám pomoci.
autor: Simona Jelínková, paralegal
supervize: JUDr. Anna Frantalová, PhD., advokátka